Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Letos se nevyplnilo známé fesťákové přísloví „prší jako v Brodě“ a vrátil jsem se tím pádem suchý, překlobásovaný a velmi spokojený. Jaká byla muzika?
Příjemně RfP začal díky Xavieru Baumaxovi, kytaristovi doprovázenému především africkými bubny. Zpětně na to vzpomínám jako na jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku.
Tradičně super byli Wohnouti, po nichž následoval hromadný přesun snad všech návštěvníků na Field Stage, kde vystupovala největší hvězda – Manu Chao. Jeho muziku neznám a musím říct, že pro mě byla celkem zklamáním. Vydržel jsem asi prvních 20 minut a pak šel popíjet s kámoškou někam opodál. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, určitě se jedná o nadprůměrný [doplňte si správný hudební styl], ale jednoduše nic pro mě.
Poté se většina z 18 tisíc lidí přesunula zpět na Stadium Stage, kde probíhal koncert Vypsané fixy, který mi tentokrát připadal o něco slabší než obvykle. Kámoši i hudebníci sami sice říkali, jak si to tam pěkně užívají, ale připadalo mi to trochu hrané. No ale možná se jedná jen o můj pocit.
Druhý den jsme s Hankou trávili parné polední hodiny procházkou po Brodě a vrátili se až na Gábu al Dhábu, kterou jsem předtím znal akorát z doslechu. Nevím, jestli byla nervózní nebo prostě neumí zpívat, ale falešnější zpěvák letos v Brodě nebyl. Docela ostuda…
Kirkeni hrajou docela poslouchatelný popíček, ale kromě pár vydařených písniček je to pro mě celkem nuda.
Opravdu líto mi po koncertě bylo Anety, která má geniální hlas, ale něco prostě v jejích písničkách nefunguje. Osvědčené hity na zaplněném stadionu jsou docela silným zážitkem, ale koncert nedělají dvě písničky, že. Její ostatní repertoár ke mně vůbec nepromlouvá a třeba taková pecka jako Thank you India je v podání Anety jemně řečeno nevýrazná. Fakt mě to mrzí, tahle holka má ve svém hrdle zlato, ale se současnou skupinou ho neumí prodat.
Po Anetě jsem se přesunul na Jiřího Schmitzera, na kterého jsem se moc těšil, ale tentokrát mi jeho vtípky přišly příliš prvoplánovité. Když tři písničky po sobě ukončil větou „… no a tady to mělo pokračovat takhle, ale…“, přestalo to být vtipné a přesunul jsem se na The Frames, pro mě určitě jeden z nejlepších zážitků letošního ročníku. Škoda, že jsem je nestihnul celé, ale i to málo bylo skvělé. Velmi zajímavá a výrazná hudba, hrozně sympatický zpěvák, který publikum častoval srandovními narychlo naučenými českými větami (a že jich bylo!), prostě bezva.
Jelikož Tři sestry nemusím, přesunul jsem se na čtvrtou, „alternativní“ scénu, kde mělo vystoupit hudební seskupení G point hunters (pro většinu lidí asi budou známější jména Roman Holý, Matěj Ruppert a Tonya Graves z Monkey Business). Opět naprosto geniální koncert, po kterém jsem docela vážně přemýšlel, co vlastně vidím na rocku, když existuje tolik jiných žánrů, které jsou hudebnější a zábavnější. To, jak Matěj Ruppert pracoval s publikem, jak nesmírně pozitivní celé vystoupení bylo, si můžu na mnoha rockových koncertech nechat jenom zdát…
Středu završili Horkýže Slíže, kteří se mi postupem času nezprotivují, ale spíš naopak. Je jim docela jedno, jestli hrají pro pár stovek lidí (jako v květnu na majálesu v Pardubicích) nebo pro zaplněný stadion, vždycky je to skvělá show.
Ve čtvrtek už mě tolik věcí nelákalo, ačkoliv večer vystupoval Čechomor a Divokej Bill dokonce při koncertě natáčel materiály pro nové DVD. Tyhle dvě skupiny mě však i po několika pokusech zaposlouchat se do nich nechávají chladným, takže jsem se těšil především na Mňágu, která měla představit i několik svých nových písniček. Ty se jaksi u publika příliš s ohlasem nesetkaly, ale staré věci byly zahrány s už dlouho nebývalým nasazením, takže byli všichni spokojeni.
Během nových písniček jsem si vždycky na chvilku odběhl do přilehlého stanu, kde hrála Prohrála v kartách, ale nezaujalo mě to natolik, abych vydržel na úkor Mňágy. Na můj vkus jsou tři kytary a věčné šumění činelů trochu moc.
Na závěr ještě musím zmínit Gang ala basta, což je přinejmenším zajímavá partička. Zpěvačka má hodně speciální hlas a holkám by se určitě líbil rastaman od kláves, ale rovněž hudba, kterou produkují, je hodně zajímavá. Nic pro zapřísáhlé rockery, ale mně se to líbilo.
Každopádně byl letošní RfP úplně skvělý, což je dobře, protože dost pravděpodobně bude pro mě a pro Hanku taky poslední. Akorát je teď statisticky skoro jisté, že příštích deset ročníků proprší :)
Já moc takové ty popkornovitější kapely nemusím, letos to dobře hrálo hlavně odpoledne a pak kolem půlnoci – tentokráte hodně potěšili Airbags, Eternal Fire, Plus Minus, Deadline, Boy Sets Fire, UDG nebo třeba Skyline a vynikající plzeňáci Tleskač no a pochopitelně Manu Chao. Musím ale říct, že většina „tradičních“ kapel mě letos nijak moc nenadchla, nebo vůbec neoslovila. Ale i jim patří dík, anžto se při nich dobře relaxuje na kopci s pivem pod kropícím vozem ;)