Info Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na DevBlog.

Mozek má rád štěstí, nikoliv naštvanost

Kdo sleduje blog Roberta Scobla, určitě si všiml, že se toho v poslední době dost změnilo – Robert skoro týden nenapsat žádný zápisek (!!) a především začal moderovat komentáře, což je u něj nevídáno neslýcháno. Podle jeho slov se chce odpoutat od negativních a „hluboce nešťastných“ lidí a obklopit se trochu pozitivnější energií. Mnoho bloggerů si tím už u nás taky prošlo…

Zajímavá je ale především reakce od Kathy Sierry píšící úžasný blog Creating Passionate Users. Mezi lidmi se obecně málo ví, že psychologie není jen o čtení z křišťálové koule, ale že mnoho věcí je podloženo biologicky a fyziologicky na základě rozsáhlých výzkumů mozku (studentům VŠE doporučuji kurz Kognitivní vědy). Kathy Sierra přináší právě určitou „biologickou analýzu“ Robertova rozhodnutí. Protože myslím, že její článek obsahuje mnoho zajímavých postřehů, stručně ho zde shrnu a přidám pár vlastních komentářů.

Základním vědeckým poznatkem poslední doby v oblasti neurologie je objevení tzv. zrcadlových neuronů. Ty se aktivují při pozorování činnosti někoho jiného stejně, jako kdybychom danou činnost dělali sami. Jinými slovy, učíme se pozorováním ostatních. Přirozeným důsledkem je bohužel taky to, že trávíme-li čas s naštvaným, zlostným, depresivním nebo jiným způsobem negativním člověkem, začneme jeho chování napodobovat. I pokud se ze všech sil snažíme negativní náladě nepropadnout, i tato snaha v nás vyvolává stres a pocit určitého nepříjemna.

Závěr? Snaha obklopovat se pozitivně naladěnými lidmi a naopak vyhýbat se „nešťastným“ lidem je biologicky podmíněna.

Kromě zrcadlových neuronů je už delší dobu znám taky další psychologický fenomén: emocionální nakažlivost. To asi všichni dobře známe, přesto je zajímavá jedna věc: pokud mám v okolí fyzicky nakažlivého člověka (třeba s chřipkou), přirozeně se od něj držím dál. I obráceně, pokud mám chřipku já, přirozeně se od lidí držím trochu dál, abych jim nezpůsobil újmu. Zajímavé je, že v psychologické rovině je to právě naopak: negativně naladění lidé se navážejí do ostatních a tito „ostatní“ negativním emocím podléhají snáze než emocím pozitivním. Psychologové říkají, že negativní emoce jsou ty nejvíce nakažlivé.

Existuje tedy i druhý důvod, proč se obklopovat „šťastnými“ lidmi. Je ale správné „filtrovat“ negativní lidi, neuvízneme v bludném kruhu zdánlivého štěstí, které ale není schopno kritiky či zásadních změn?

Z pohledu neurologie je odpověď poměrně jasná: zatímco pozitivní a logické myšlení sídlí v levé části mozku, emoce a špatné nálady se nalézají v pravé části. Šťastný člověk je tedy také člověkem lépe uvažujícím a zdravějším (biologicky prokázáno).

Tolik tedy k „neurologické argumentaci“ ohledně Robertova rozhodnutí. Vše dává dobrý smysl a zbývá poslední maličkost: jak být šťastný? Jde se to vůbec naučit? Odpovědi neznám, ale svých pár tipů přidat musím.

  • Základem je spokojený osobní život. Díky, Hani.
  • Zcela zásadní roli hraje sebevědomí. Jsem dokonce přesvědčen, že i extrémní „Hulánovské“ sebevědomí je lepší než jeho úplný nedostatek. Ideální je samozřejmě být někde uprostřed – potom se nikomu nemůže povést vás vytočit, útoky proti vaší osobě přijímáte s úsměvem apod. Sebevědomí bych přál všem lidem na světě.
  • Učím se rozlišovat mezi skutečnými problémy a pseudoproblémy. Základní vlastností problémů je totiž to, že vznikají až v hlavě. V reálném světě se nejedná o problémy, ale o situace. Je jen na vás, jak si danou situaci uložíte do hlavy. Krásným příkladem je moje babička: za války přišli o barák a o veškerý majetek, její maminka židovka málem válku nepřežila, babička byla jen kousek od znásilnění ruskými vojáky apod. Teď je jejím největším problémem, jestli mi kvůli průvanu netáhne na záda a jestli jsem i po X chlebíčkách dobře najezen. Srandovní…
  • Navážu na předchozí bod a vyjádřím své přesvědčení, že jen málokterá situace je skutečným problémem.
    • S některými věcmi prostě nic nenadělám (např. „rodiče si nevybereš“). Pokud je nemohu ovlivnit, není důvod se jimi trápit.
    • Jsou situace, kdy ať se zachovám jakkoliv, nedopadne to dobře. Pokud se ale opravdu snažím minimalizovat ztráty, mohu být se svým úsilím spokojen. Udělal jsem maximum a život je prostě někdy mrcha.
    • Ostatní případy už jsou takové, které mám ve svých rukou a mohu z nich vyjít s plusem. Ty žádným problémem nejsou.
  • Na závěr se hodí několik praktických věcí, jako třeba zvládnutý time management, zdravý životní styl apod. Na VŠE se těmto a dalším věcem věnuje třeba předmět Duševní hygiena.
Zařazeno do kategorií |
Mifko (Út, 2006-04-18 11:35):

Velmi pekny prispevok. Docela suhlasim najma s tou castou o problemoch („jen málokterá situace je skutečným problémem“).

Rovnako suhlasim aj s prehlasenim o zaklade v spokojnom osobnom zivote („spokojený osobní život“). Rodina a kopec mojich priatelov mi zivot maximalne ulahcuje. A ked sa najde nejaky dobrak, ktory sa mi spokojnost (spokojnost v akejkolvek podobe) snazi skazit, tak velmi rychlo narazy. Okolo mna je taka hruba vrstva humoru, cez ktoru sa musi prebojovat ze to obvykle skor ci neskor vzda :)

Tak ma napadla este jedna vec ohladom rozculovania v suvislosti s vetou „rozlišovat mezi skutečnými problémy a pseudoproblémy“. Absolutne nerozumiem niektorym ludom (napriklad mojej mame), ked pozeraju televizne noviny a uplne idu do „samonasieracieho rezimu“. Mna televizne noviny nedokazu vytocit, jedine som z nich zlomeny ked sa stane nejaka katastrofa. Ale to ze nejaky politik spravil to, povedal ono, tak to me nastastie nechava maximalne kludnym… ;)

LeonardoCA (St, 2006-04-19 06:52):

Moc pěkně shrnuto. Účinky emocionální nakažlivosti jsem pocítil na vlastní kůži a musel jsem udělat nelehké rozhodnutí.

Ještě bych přidal další důvody pro spousty nespokojených lidí.

  • Něco chtějí – cokoliv – majetek, postavení, dokonalého partnera – když to nemají jsou nešťastni.
  • Perfekcionisté, kteří nedokážou být tolerantní ani vůči chybám svým, ani druhých – všechno je pro ně velký problém. A nemusí jim chybět sebevědomí, přesto to jejich není úplně zdravé.

Sám jsem se musel smířit s tím, že nemohu. nedokážů a nestačím dosáhnout všeho co chci.

„Nehledám, ale nacházím…“ Pablo Picasso .>

SuE (St, 2006-04-19 10:44):

díky za shrnutí i odkaz na blog Kathy Sierra, je to opravdu dobré čtení

Komentáře jsou uzavřeny (blog je v read-only módu). Pokud mě chcete kontaktovat, můžete mailem.