Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Twitter je úžasná věc, kterou se ale všichni teprve učíme používat – každý má jiná očekávání a trochu jiné představy o tom, jak by takové mikroblogování mělo vypadat.
Před několika dny proběhla českou „Twitterosférou“ dlouhá přestřelka mezi @adent a @pixycz (snad netřeba zdůrazňovat, kdo za oněmi nicky stojí), která byla charakteristická tím, že:
- byla dlouhá
- byla subjektivní až filosofická (jak Total Commander vypadá, jestli je způsob jeho práce efektivní apod.)
Celá debata vyvolala (pokud vím) jen jednu větší reakci, ale zato pořádnou: Marek Lutonský (marekl, znáte z živě.cz) sepsal Sedm věcí, které nedělat na Twitteru, a ačkoliv tam píše i o dalších nešvarech, nejvíce diskutovanou kritikou bylo právě něco ve smyslu „hádejte se po ICQ, na Twitteru na to není nikdo zvědavý“.
Načež, zjednodušeně, jak @adent, tak @pixycz reagovali v tom smyslu, že na „svém“ Twitteru si můžou dělat, co chtějí, a kdo má zájem, tak je followuje, a kdo zájem nemá, tak je prostě ignoruje.
Nechci do této debaty vstupovat a bavit se na obecné rovině, jak by mělo „správné Twitterování“ vypadat – souhlasím totiž, že to je skutečně hlavně na lidech. Chci se ale vyjádřit k tomu, co pixy napsal na blogu Marka Lutonského, totiž že:
Když se mi nelíbí, co někdo píše, tak ho jednoduše vypnu, ne? Od toho tam přece to unfollow je.
Odpovím otázkou: co mám dělat, když mě eminentně zajímá, co člověk píše v 90% případů, ale naopak mě velmi nezajímají nekonečné nezáživné debaty, kde se zdá, že po nějaké době už je jediným cílem mít poslední slovo? (A to rozhodně nemluvím jen o této konkrétní debatě, zvlášť v americké ALT.NET komunitě jsou lidi, u kterých nechci minout žádné jejich moudro, ale i oni rádi zabředávají do „náboženských diskusí“). Neboli:
- Followovat znamená nutnost číst debaty o ničem a plýtvat tak svůj čas
- Unfollow znamená, že přijdu o řadu užitečných či zábavných tweetu, což ale taky nechci
Ta situace nemá z pohledu followera dobré řešení, což si nejsem jistý, jestli si třeba pixy uvědomuje. Jediné řešení je na straně tweetera (nebo jak se to řekne). Já osobně se drobné konverzaci přes Twitter nebráním, ale jakmile už zaběhne do větších detailů nebo prostě přestane být pro většinu lidí zajímavá, přepínám na jiný kanál, třeba na Direct Message, ICQ nebo e-mail. Ačkoliv totiž taky neznám zdaleka všechny své followery, z principu je mi proti srsti plýtvat něčím časem, když vím, že to není nutné.
Vezměte si analogii s blogem: i to je mé místo, kam si můžu psát co chci a kdy chci, ale přesto se snažím svým (jakkoliv anonymním) čtenářům dodat „službu“ aspoň na nějaké úrovni: článek si po sobě přečtu, nějaký čas věnuju jeho stylistice a podobně. To všechno jsou volitelné věci, které mě stojí úsilí a nemusel bych je dělat (stejně jako bych nemusel věnovat úsilí přesouvání konverzace na Twitteru na jiný komunikační kanál), ale prostě je dělám, protože to považuji za slušnost.
Nevím, jak tento článek vyzní lidem, kteří se mnou nesouhlasí; nechci nikomu říkat, jak má nebo nemá twitterovat, ale pokud někdo říká, že řešením je unfollow, tak já říkám: není.
Článek je vyjádřením mého názoru, o kterém nepotřebuji nutně debatovat. Pokud máte potřebu komentovat, pak prosím konstruktivně.
Tak aby vám to nebylo líto, třetí bod v článku byl zrovna o vás :) Jen jsem vás už neměl mezi svými followery, tak jsem to nemohl doprovodit ilustračním obrázkem. :) Takže teď jen rekonstrukce:
Tím chci jen říct, že je to vážně hodně individuální. Ve svém článku jsem nechtěl kázat, jak by měl Twitter vypadat, jak by se na něm měl každý chovat. Opravdu mi šlo zmínit věci, které osobně nemám rád a o kterých si myslím, že zřejmě prudí i ostatní. Co si z nich ale kdo vezme, je jen na něm, na nikom jiném, tohle se chválabohu nedá nijak svázat.
Adent a Pixy k Twitteru přistupují trochu extrémním způsobem a podobné extrémní příklady se na nich dobře ukazují. Jinak proti nim vůbec nic nemám, přeji jim dlouhý a spokojený online život.