Září

Jestliže jsem psal, že v srpnu se nám tady vůbec nelíbilo a čas nám utíkal hrozně pomalu, tak o září se dá říct pravý opak – celý měsíc nám utekl jak voda a navíc se povedla jedna skvělá věc, o které musím trochu napsat.

Když velmi zjednodušeně srovnám život v Čechách a v Anglii z mého pohledu, dá se říct, že skoro všechno mi přijde doma lepší – rodina, kamarádi, bydlení, celkové prostředí atd. atd. Jedinou výjimkou z mého pohledu je práce – mám ji tady vážně skvělou, pracuju pro dobrou firmu v zajímavé technologii, v kanceláři si užiju dost srandy a do rodinného rozpočtu šetříme víc než bychom šetřili v Čechách. Svou práci mám rád natolik, že kdyby bylo čistě na mně, byl bych za ni ochoten vyměnit všechny nevýhody Anglie a ještě bych tady nějaký čas zůstal. Nicméně, jak jsem psal minule, osobní život po společném rozhodnutí dostal přednost, rozhodli jsme se vrátit do Čech a ani skvělá práce na tom nemohla nic změnit.

Když se někdy v srpnu stalo zřejmé, jak bude vypadat naše nejbližší budoucnost, začal jsem uvažovat, co budu v Čechách dělat. V Anglii je na přemýšlení času dost :), tak se mi hlavou honilo spousta nápadů, od hledání práce v Pardubicích (kde se usadíme) přes dojíždění do Prahy až po nějaké vlastní živnostničení. Ze všech úvah mi šla hlava kolem, až mě večer před podáním výpovědi napadlo, že bych mohl šéfovi nabídnout prodloužení spolupráce, čímž by se můj problém zcela vyřešil – mohl bych žít v Čechách a přitom pracovat pro anglickou firmu.

Když jsem tenhle nápad nastínil Hance, docela se mi vysmála, protože na první pohled je těžké si představit, že by na to šéf mohl kývnout, ale rozhodl jsem se to zkusit. Když jsem tedy na konci srpna podával výpověď (mimochodem, tohohle dne jsem se dost děsil; asi je to mou povahou, ale podání výpovědi je pro mě stresující i v češtině, natož pak v jazyku, kde se ta správná slovíčka hledají daleko obtížněji…), jen tak zkusmo jsem tuhle možnost zmínil, jestli by jako firma neměla zájem. Šéfa to zaujalo a v ten okamžik začalo běžet zhruba měsíční období, kdy se o možnostech další spolupráce bavil management mezi sebou i se mnou a kdy se ochota jít do toho několikrát změnila od neskrývaného nadšení na jedné straně až do úplného bodu mrazu na straně druhé.

Výsledek vyjednávání byl nejasný až do posledního momentu, protože pár důležitých lidí ve firmě nebylo tomuto projektu moc nakloněno, nicméně teď ve čtvrtek jsem se k mé velké radosti dozvěděl, že se se mnou chtějí domluvit! Spadl mi velký kámen ze srdce, protože se nám tím s Hankou vyřešilo hned několik problémů návratu do Čech. Z počátku se mnou sice DataMatters uzavře kontrakt jen na 3 měsíce, ale pokud to bude šlapat, spolupráci prodloužíme. (Největším problémem je, že nikdo z nás neví, jak se bude dát zvládat práce z domu dlouhodobě. Mí starší kolegové mají práci z domu jeden den v týdnu jako zaměstnaneckou výhodu, ale dělat to tak 5 dní v týdnu je spíš velký problém – sociální kontakt bude chybět a všichni si to uvědomujeme. Právě proto vedení váhalo, ale díky určitým vizím se zdá, že by se tento problém mohl odstranit, takže právě proto si nakonec plácnem.)

Závěr tohoto týdne tak oba prožíváme v takové malé euforii. Z mého pohledu se náš pobyt v Anglii změnil z „takového normálního vyjetí to světa“ (zpočátku i dost protrpěného) v něco, co nám hodně pozitivně ovlivní život i daleko po návratu do Čech. Co víc si přát?

Kromě této významné události jsme toho bohužel opět mnoho neprožili, protože počasí pokračuje v nastoleném trendu a víkendy nám rozhodně nechystá takové, abychom je chtěli využít nějakými výlety. Jak se blíží odjezd, často se uklidňujeme výmluvným „vždyť už to je jen X víkendů…“, ale stejně vždycky závidíme, když z Čech dostáváme zprávy o krásném babím létu.

Poslední zajímavou událostí byl třítýdenní pobyt našeho španělského (teď už bývalého) spolubydlícího. Když nám z agentury volali, že nám přijede student ze Španělska, docela jsme se zhrozili – člověk si pod mladým Španělem většinou představí extroverta žijícího nočním životem, zvlášť když se jedná o studenta, a to jaksi nepasovalo k naší představě ideálního spolubydlícího. Nakonec se ale ukázalo, že nám přijel pravý opak. Tak stydlivého člověka jsem nikdy nepotkal a za celé 3 týdny, ačkoliv jsme spolu na baráku strávili každý den aspoň 6 hodin, jsem ho viděl jen asi třikrát. Z pokoje prakticky nevylézal a kombinace jeho duchoidní přítomnosti v baráku s naší obavou, jak vlastně vykonává potřebu, jsme mu s Hankou začali přezdívat „nejduchcát“. No srandy jsme s tím měli dost :)

Tak to je protentokrát vše. Zítra nám začíná poslední měsíc!