Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Je to tady. Po roce a dvou týdnech zvedáme kotvy a přesouváme se zpátky do Čech, kde nám začne normální, „dospělácký“ život. Naše malé dobrodružství je u konce a tenhle, dost možná poslední zápisek, je takovým malým rozloučením.
Když jsme minulé léto udělali státnice a dokončili školu, věděli jsme, že chceme jet do Anglie, ale moc jsme nevěděli, co od toho čekat. Vzpomínám si, že já jsem byl celkem optimista, žádné problémy jsem neviděl a věta „ono to nějak půjde“ byla mou odpovědí na většinu pochyb Hanky, která tak bezstarostnou povahu nemá. Teď, když je všechno prožito a zkušenosti jsou nasbírány, vidím, že „to vždycky nějak šlo“, ale naše cesta nebyla vždy rovná a na zážitky, ať už špatné nebo ty lepší, byl uplynulý rok nesmírně bohatý.
Když tak zpětně koukám na ten náš pobyt tady, nemůžu se zbavit dojmu, že jsme ho prožili skoro ideálním způsobem. Tím vůbec nemyslím, že by se vždycky dařilo dobře (někdy tomu bylo právě naopak), ale prostě to tady bylo takové kompletní – od počáteční deprese přes špatnou manuální práci až po práci v IT, která vygradovala do dlouhodobého kontraktu umožňující práci z České republiky (i Hančin příběh měl podobný charakter, ačkoliv její práce tak dobrá být nemohla – vzdělání obecného ekonoma se tady uplatňuje špatně).
Ten rok tady byla hrozně dobrá škola. Když jsme vloni přijeli, naše spolubydlící Naďa nám říkala, že jeden rok v Anglii nás naučí tak jako 5 let v Čechách a možná na tom něco bylo. Z mého pohledu nejde jen o počet zážitků, ale hlavně o jejich charakter. V Čechách bych si třeba nikdy nezkusil, jaké to je dělat na stavbě. Nevěděl bych, jak zoufale pomalu utíká práce u pásu. Nepoznal bych práci na směny, kdy se člověk třeba týdny nevidí se svou přítelkyní/přítelem. Nedokázal bych se vžít do situace příslušníků národnostních menšin. Hanka by nepoznala pracovní diskriminaci na základě národnosti. Je tady jednoduše hrozně moc věcí, které člověk může zažít jen a pouze v cizí zemi; z tohoto pohledu jsme oba moc rádi, že jsme vyjeli, protože nám to v mnoha věcech rozšířilo obzory.
Chce se nám vůbec domů? Zvlášť v posledních dnech, kdy jsme se loučili s našimi známými a s kamarády, jsme si tuhle otázku položili několikrát. Je to právě loučení, kdy si člověk uvědomí všechny ty plusy života tady, zatímco dřív jsme spíš přemýšleli o problémech a jak se těšíme zpátky do Čech. Jednou to ale muselo přijít – objektivně vzato je naše kvalita života tady o dost nižší, než bude v Čechách, takže bychom se museli přesunout dříve nebo později. Děláme správnou věc a už se na život v Čechách moc těšíme, ale určitý sentiment tady přeci jen je. To by nás ještě před pár měsíci ani nenapadlo…
Tak, je na čase zápisky z Anglie uzavřít. Za pár okamžiků nás jeden známý hodí na letiště a náš pobyt v Anglii se stane minulostí. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás skrze tento blog podporovali, ať už posláním komentáře nebo mailu. Věřte, že byly chvíle, kdy jsme to potřebovali i ocenili. Díky všem a s některými na viděnou v Čechách!
Zdravim!
Dostal jsem se na tenhle web vice mene nahodou a behem jedineho vecera jsem procetl snad vsechny prispevky. Opravdu poucne a s velkou vetsinou „dlouhodobych“ poznatku musim jen souhlasit.
Ja odjel do Anglie na univerzitu (Birmingham) a nutno rict, ze jsem tim mel spoustu veci tak nejak „proslapanou“. Presto dotek anglicke byrokracie je ponekud desivy (na vsechno se ceka, vse se musi resit telefonem a beda, pokud nespadate do nejake „tradicni“ kolonky, protoze to vam pak pokazde kazdy rekne neco jineho).
Na druhou stranu je to krasna zeme a zkusenosti vam nikdo nevezme. Nikdo nemuze cekat, ze to pujde samo a spadne do klina (i kdyz by to bylo krasne :-). Tim bych chtel pozvbudit ostatni. Nerikejte si, ze by to urcite neslo. Zkuste to!
A vam dvema bych rad popral hodne uspechu v budoucnu a podekoval za hezky sepsane historky.