Dnes je tomu přesně rok, co jsme přistáli v Manchesteru a začali prožívat naše malé dobrodružství!
Shodou okolností se tento víkend konal AGM (Annual General Meeting, něco jako výroční schůze) pojišťovácké sítě Coversure, pro kterou nepřímo pracuju. Taková událost má dvě hlavní charakteristiky – jednak je to pro většinu lidí příjemná možnost setkat se s lidmi z různých poboček, no a zadruhé je to snobárna v pravém významu toho slova. Luxusní hotel, cena za jeden nocleh vyšší než kolik nás stála desetidenní dovolená ve Španělsku, pěkná večeře, snad ještě lepší snídaně atd. atd. –to všechno samozřejmě hrazené zaměstnavatelem. „Posh“ naštěstí bylo jen prostředí a lidi byli úplně v pohodě, takže jsme si to pěkně užili (přesto že se empiricky prokázalo, že alkohol angličtinu nezlepšuje :)
Vzpomínám si však, že asi tak ve 2 ráno jsem měl opravdu zvláštní pocit. Nějaký zaměstnanec hotelu uklízel cosi na schodech a já si v tu chvíli řek': teď tady sedíš v kravatě, užíváš si jak pán a přitom to není tak dávno, co bys jeho práci považoval za absolutní luxus. Když jsem o svých pocitech řekl jednomu kolegovi, bylo pro něj dost těžké vžít se do té situace a pochopit, co se snažím říct (a tentokrát to nebylo angličtinou :).
Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že právě v tomhle byl náš pobyt v Anglii cenný. Ztratili jsme „schopnost“ přehlížet recepční, uklízeče, číšníky, dělníky a mnoho dalších lidí, jejichž existenci si člověk žijící pohodlným životem mnohdy ani neuvědomuje.
Konec malého výročního zamyšlení :)
Pěkně ses zamyslel:-)