Jak na Nový rok...

Rok 2006 pro nás končil značně optimisticky a tak jsme si mohli ve vší spokojenosti užít mezisváteční týden v Čechách. Já i Hanka jsme navštívili snad úplně všechny příbuzné, po dlouhé době jsme levně popili a vůbec to bylo všechno hodně fajn. Já jsem byl navíc týden bez připojení na net a to jsem jen zíral, kolik produktivní práce jsem udělal :) Silvestr už tak dobrý nebyl, protože jsme valnou většinu dne strávili cestováním zpátky do Manchesteru a půlnoční přípitek jsme nakonec absolvovali jen ve dvou a navíc v teplákách. Ale srandu jsme z toho měli dobrou…

Dneska nám končí první týden po Novém roce a opět se toho událo hrozně moc, což není tak úplně dobře. Oba už se totiž dost těšíme na to, až to tady bude „nuda“ a až budou naše dny poněkud více nalajnované. Ale zpět k tématu – začnu od Hanky.

Té se zpátky na recepci vůůbec nechtělo, zvlášť po návštěvě v Čechách, kde jsme si český jazyk doslova užívali. Co se ale dalo dělat. V úterý druhého si jen potvrdila, že se během svátků nestal žádný zázrak a že se jí tam vážně nelíbí, a pak přišlo středeční ráno. Tenhle týden jsme vstávali skoro přesně ve stejnou dobu, tak se tak pomalu oblékáme, snídáme a prostě připravujeme do práce, když tu najdenou Hance zvoní telefon. Byl to Marc, její přímý nadřízený, že má špatné zprávy. Ano – hodinu před začátkem pracovní doby jí oznámil, že už nemusí chodit.

Byl to šok. Věděli jsme, že Hanka není na tu pozici ideální člověk, ale svou práci dělala v rámci svých možností co nejlépe a tak jsme její místo považovali za docela jisté. Navíc ještě den předtím nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nastat nějaký problém. Prostě to bylo velké a hodně nepříjemné překvapení.

Rád bych popsal, jak se člověk v takové situaci cítí, ale není to lehké. Každé propuštění bolí, ale tentokrát bylo učiněno opravdu necitlivě a bez jakéhokoliv vysvětlení. Když jsem se Hanky ptal, jak jí je, říkala jen „cítím se prostě blbě“. V tu chvíli zažila asi nejhorší chvíle našeho pobytu tady.

I já jsem z toho byl dost rozčarovaný, ale po chvíli se kupodivu dostavil docela dobrý pocit. Myslím si, že se stala v podstatě dobrá věc. Dneska, v neděli, je příliš brzo na nějaké soudy, ale jsem hodně rád, že z té recepce vypadla. Ani pro mě nebylo příjemné žít vedle člověka, který se každé ráno bojí do práce a každé odpoledne vypadá utrápeně, tak jaké to asi muselo být pro ni!

Od Marca bylo skvělé, že se hnedka snažil Hance pomoct k nějaké práci, takže jí ještě ten samý den volal a od čtvrtka jí domluvil job v podatelně Manchester Evening News. Hanka z toho měla trochu strach, protože měla přijít slušně oblečená (a z toho teoreticky mohla koukat nějaká práce u přepážky, což by bylo z bláta do louže), ale nakonec jen třídí poštu a rozváží ji po budově, což je vyloženě oddechovka. Hanka je teď v obtížné psychické situaci, tak se mi zdá, že si výhody téhle práce plně neuvědomuje (90% cizinců v UK by jí tenhle job hodně závidělo), ale hlavní je, že se věci hnuly.

Co bude dál? Ta práce je oficiálně jen na 2 týdny, ale teď už se o Hanku nebojím. Máme kontakty v personální agentuře (z jednoho konzultanta si udělala dobrého kamaráda a ten je ochoten jí pomoct), máme kontakty v Heywoodu (tam se možná rýsuje jedna hodně zajímavá možnost), máme kontakty mezi našimi známými a Hanka už si navíc do životopisu může napsat zkušenost z Anglie, takže by se možná něco urodilo i přes normální agenturu zaměřenou na kancelářské joby. Necháme se překvapit, ale Hanka je šikovná a snad se jí brzo podaří něco sehnat. Držte palce!

No a nyní něco ke mně.

V úterý ráno jsem se vyšvihnul, navoněl a vyrazil do heywoodské firmy DataMatters, kam mě těsně před Vánocemi přijali. Pořádně jsem nevěděl, co mě čeká, ale do normální práce v oboru jsem se vyloženě těšil.

První den probíhal docela ideálně. Nejdřív mě Nigel, jeden ze dvou nejvyšších šéfů, uvedl do historie a současnosti firmy, prošel jsem důkladným (až úsměvně) školením o bezpečnosti práce a celé odpoledne jsme věnovali instalaci počítače a dalších nutných programů. Pokud jsem se něčeho mohl trochu bát, tak to byla angličtina, ale v tomto ohledu naštěstí nenastal žádný problém – všichni na mě mluvili pěkně srozumitelně.

Od středy do pátku jsem pak nejvíc času strávil sezením u počítače s některým z mých nových kolegů a pozorováním, jak se co dělá, jak co funguje a podobně. Podobné proškolování bude probíhat ještě asi docela dlouho, protože systém používaný v DataMatters je neuvěřitelně archaický, ale na druhou stranu jsem rád, že konečně na vlastní oči vidím všechny ty technologie, o kterých jsem slýchával ve škole. (Malé odbočení: Je normální, že věci, které fungují, nemá smysl ničit a nahrazovat novými. To je důvod, proč všude po Anglii stojí paneláky komunistického ražení místo moderních mrakodrapů a proč řada softwarových firem používá modré obrazovky s velkými žlutými písmeny namísto Windows aplikací. Častokrát jsem ale měl sto chutí mému školiteli říct, že „technologický zázrak“, který mi právě popisuje, je v moderních systémech trivialita, kterou by ani nebylo potřeba zmiňovat. Nu což…)

Nechci zacházet do zbytečných podrobností, ale celkově jsem v nové práci velmi spokojen. Kolegové jsou fantastičtí, obsah práce je sice poněkud zastaralý, ale technologicky zajímavý, šéfové jsou sympatičtí a přísně se uplatňuje politika nulových přesčasů. Do práce chodím pěkně oblečen a cítím se zase jako normální člověk – na ten pocit jsem musel během předchozích týdnů mnohokrát zapomenout.

Naše role s Hankou se tedy dost prohodily. Já jsem teď nahoře a ona „dole“, ale věřím, že to dlouho trvat nebude a najdeme si svoji cestu ke spokojenosti. Už chybí opravdu málo…