Duben a květen

Duben byl celkově moc pěkný měsíc, který jsme si dobře užili oba. Asi na něj budu vzpomínat jako na „měsíc výletů“, protože sobotu co sobotu jsme trávili někde za městem. Příroda kolem Manchesteru je úžasná a oba jsme si místní venkov zamilovali. Základem je pěkná kopcovatá a věčně zelená krajina, ale i ty vesničky mají úplně jiný nádech než v Čechách – místo komunistických stavení a polorozpadných stodol tu dominují staré kamenné baráky a upravené pěšinky. Super je, že se člověk vůbec nemusí starat o nějaké turistické cesty – přes soukromé louky se úplně normálně může chodit, aniž by se člověk musel bát, že na něj vyběhne nějaký sedlák s vidlema. Další nevšední věcí je, že se tady moc neřeší oddělení zvířat od lidí, takže už jsme několikrát procházeli stádem oveček nebo koní. Hanka si tyhle momenty vyloženě užívá…

Pár fotek:

V květnu jsme se bohužel do přírody mockrát nedostali, protože se tady dost výrazně zkazilo počasí a už zhruba 3 týdny prší, nebo je minimálně zataženo. Dost se těšíme, až se to zase zlepší, protože víkendů v pokojíčku 4×4 metry máme už vyloženě plné zuby. Místní počasí má na slabší chvilku nárok, protože předtím bylo snad 3 měsíce v kuse hezky, ale už to trvá moc dlouho. No aspoň se Angličani můžou vrátit ke své oblíbené činnosti, totiž k brblání, jak je zas hnusně :)

Přemýšlím, co bych tak napsal o naší práci. Myslím, že u Hanky je situace hodně stabilizovaná. Obsah práce jí žádné dramatické situace nepřináší a většinu zážitků tak má od svých kolegů, což je mix Angličanů a hrstky cizinců. Během posledních měsíců si díky někdy i dost bolestným zkušenostem našla skupinku lidí, se kterými se baví a kterým důvěřuje, zatímco na druhé straně už má taky jasno, komu je lepší uhnout z cesty. (Tohle počáteční oťukávání a odhalování lidských charakterů je v Anglii poněkud těžší, protože přetvářka tady má daleko větší tradici a rafinovanější podobu než v Čechách. Někdy tvrá, než se odhalí skutečný charakter lidí a jejich vztahů.) Mezi lidmi, kterým důvěřuje, si našla několik dobrých kamarádů, takže je tam po osobní stránce spokojená.

Mezi věci, které jí závidím, patří skutečnost, že v postroomu pracuje víc cizinců, takže se tam jako Češka nemusí cítit špatně. Největší výhody to má po jazykové stránce, protože není nejmenším problémem nerozumět nebo se na něco zeptat. Když jsem dělal ve skladu, přesně tohle jsem si taky užíval – když jsem neznal slovíčko nebo frázi, prostě jsem se kohokoliv zeptal. Když je tam člověk za „hloupého cizince“, není s tím nejmenší problém a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí. U mně v práci, kde je to jakoby intelektuální prostředí, se konverzace o jazyce navazuje daleko hůře. Jsem tam jediný cizinec a za takových podmínek Angličanům nedojde, že by třeba měli mluvit pomaleji a srozumitelněji nebo že bych třeba taky něčemu nemusel rozumět. Párkrát jsem se na něco zeptal, ale vždycky je to doprovázené nepříjemným pocitem, že jsem tam za blbce. To u Hanky v práci nehrozí.

U jazyka ještě chvíli zůstanu, protože je to z pohledu Čecha jedna z nejzajímavějších i nejdůležitějších věcí. Jsme tu teď přes 7 měsíců, a když jsme ještě byli v Čechách, myslel bych si, že po 7 měsících budu king. Pravda je, že hlavně tak za poslední 2 měsíce cítím výrazné zlepšení, ale do původních plánů to má daleko. Stále ještě není automatické to, co jsem považoval za velmi jednoduché a za základní – totiž schopnost porozumět. No a mluva se pochopitelně taky zlepšuje jen postupně, takže občas už ze sebe mám dobrý pocit, ale jindy koktám jak ten kokta.

Někdy před měsícem na mě kvůli angličtině dolehnul takový menší smutek. Tak třeba v práci každý den zažívám řadu drobných trapných situací, které vyplývají čistě z jazyka – například v kuchyňce Angličan s Angličanem pár slov prohodí, ale se mnou dojde jen k pozdravu a k trapnému tichu (moc se mnou nechtějí mluvit, asi se bojí, že bych jim nerozuměl). Nebo když se v kanclu kolegové začnou bavit o čemkoliv nepracovním, já jsem obvykle jediný, kdo je z kola ven (neznám rugby, cricket, místní skupiny, lokální seriály apod., ale i kdybych znal, je dost těžké tomu rozumět konverzaci, kde je kupa vlastních jmen). I mimo práci se mi často stává, že se přistihnu, že radši mlčím než bych se pokusil nějak domluvit v angličtině – například si radši informaci zjistím z letáku než bych se zeptal. Je to hodně subjektivní a řada cizinců možná tenhle problém vůbec nemá nebo nevnímá, ale já osobně cítím, že mi čeština chybí víc, než jsem si představoval. Samozřejmě nemá smysl kvůli tomu upadat do nějaké deprese – jsme v Anglii a tohle je taková malá daň, kterou za zdejší pobyt platíme, ale je to určitě něco, co mi trochu vadí.

Teď ještě pár slov k mé práci. Hodně věcí se změnilo v půlce dubna, kdy šly do provozu webové stránky, na kterých jsem od února dělal. Po praktické stránce to pro mě znamenalo, že z programátora schovaného někde vzadu jsem se stal člověkem, na kterého se lidé obracejí, když chtějí na stránkách něco změnit. Na stole mi tak začly zvonit telefony, čehož jsem se vžydcky dost obával. Teď už to beru s větším klidem, ale stále se to řadí mezi krajně nepopulární činnosti, a abych řekl pravdu, role nějakého schovaného vývojáře mi vyhovovala víc. No to už patří k povolání…

Teď v květnu pomalu požadavky na změnu webu utichly a já se tak posouvám k další, po odborné stránce ještě zajímavější činnosti. Technické detaily nejsou důležité, ale po osobní stránce jsem zažil výborný poslední týden. Se šéfem firmy jsme měli pár technických debat o tom, jestli děláme věci dobře nebo špatně, a nakonec bylo rozhodnuto kompletně změnit náš vývojový proces, v jehož nové definici jsem dostal hodně prostoru a svobody. Teď ve čtvrtek byl nový směr definitivně schválen a mám z toho skvělý pocit. Musíme sice investovat do nějakého nového vybavení, ale když na mě Martin (šéf) při odchodu volal „dneska jsi mě stál 1000 liber“, měl jsem na jazyku „nikoliv, dneska jsem ti ušetřil balík“.

Na nadcházející týdny v práci se tak můžu jedině těšit. Sice se toho teď hromadí nějak moc (web, dělám nějaké interní support věci a teď ten vývoj), ale rozhodně se to celé rýsuje daleko lépe, než jak se to v lednu zdálo. No a třeba už by mě taky mohly náležitě finančně odměnit :)

Tak, to by pro tentokrát stačilo. Někdy příště se pokusím napsat o našich spolubydlících Rasťovi a Svetě, kteří jsou tu teď 3 měsíce a zajímavé to mají až až.