Den třetí až pátý

Pokud bych to měl shrnout jednou větou, ze stádia šoku jsme přešli do stádia trvalého stresu a mírné deprese.

Celé dny teď trávíme chozením po městě a zařizováním různých „blbostí“, což je únavné a vyčerpávající. Museli jsme si někde vytisknout životopisy, museli jsme se přihlásit do místní knihovny (je tam na 20 minut net zdarma a dá se tam tisknout), museli jsme si zařídit lítačku, museli jsme do ubytovací agentury pro smlouvu, museli jsme několikrát na nákup kvůli dokoupení věcí, které jsou doma běžně k dispozici a tady najednou chybí (svíčka, sirky apod.), prostě jsme zařizovali kupu věcí, které opotřebovávají nohy a nevydělávají peníze. A já jsem člověk, který tak nerad něco zařízuje!

Nejhorší je pro mě vyrovnávání se s pocitem, že jsem tady absolutní nula. V Čechách si člověk buduje nějaké sociální postavení, takže pro mě bylo normální stýkat se s inteligentními lidmi, ostatní se mnou zacházeli jako s inteligentním člověkem, předchozí roky jsem si budoval nějaké vzdělání, které mi v Čechách otevřelo dveře k určitým typům zaměstnání atd. atd. Pak člověk sedne do letadla, přistane o pár kilometrů dál v jiné zemi a je lůza, ten nejposlednější z posledních, který ani nerozumí tomu, co si ti okolo povídají. Tady začínáme život od nuly a je to velmi těžké.

Co mě udržuje v neustálém neklidu, je řada nezodpovězených otázek. Nejčastějším problémem cizinců je zařarovaný kruh s číslem NIN (National Insurance Number). Asi takhle: abyste mohli začít pracovat, 9 z 10 zaměstna­vatelů bude požadovat NIN, ale NIN můžete získat jedině tak, že předložíte potvrzení od zaměstnavatele. Aby vás ale zaměstnavatel zaměstnal, potřebujete NIN… GOTO 10.

Možnosti jsou dvě:

1. Máte kliku a zaměstnavatel vás přijme i bez NIN (měl by, je ilegální nás diskriminovat tímto způsobem, ale…)
2. Začnete pracovat přes agenturu. Ta vás zaměstná i bez NIN a na základě jejího potvrzení můžete o NIN zažádat.

My jsme si zvolili bezpečnější druhou cestu, která má ale tu nevýhodu, že budeme začínat opravdu od píky a vzdělání nevzdělání budeme pracovat jako dělníci.

I pak ale zůstává kupa otázek, na které zatím neznáme uspokojivou odpověď:

• Bude potvrzení od agentury na získání NIN opravdu stačit? (Slyšeli jsme o případech, kdy nestačilo)
• Kdy máme v Čechách přestat platit zdravotní pojištění? Ke dni nástupu do první práce přes agenturu nebo až po získání NIN?
• Na jaké formuláře a potvrzení si máme dávat pozor, aby nás agentura neobírala na daních a na dávkách?
• Atd. atd.

Každý, koho se ptáme, nám odpovídá něco jiného, případně že dané problémy vůbec neřešili (to je taky možnost, ale proč se zbytečně okrádat o peníze?). Prostě nejistota, nejistota a znovu nejistota.

Tedy jedna jistota se konečně objevila. Dnes odpoledne mi volali z agentury, že mám zítra nastoupit do nějaké práce. (BTW, telefonování v angličtině pro mě bylo a pořád trochu je noční můrou. Já jim stěží rozumim i při přímém kontaktu, natož telefonicky. Průšvih je, že v Anglii se úplně všechno řeší po telefonu. Žádné maily, žádné webové stránky. Chcete práci? Zavolejte si. Žádáte o NIN? Sjednejte si schůzku telefonicky. Nic pro mě, ale co se dá dělat.) Rozumněl jsem celkem všemu, akorát ne náplni práce, takže jsem zvědavý, co na mě čeká. (Na anglické profese by člověk potřeboval slovník – oni ještě všechno tak politicky zabalí, takže umývač nádobí je asistent manažera kuchyně apod., ale i jinak mám problém rozumět profesím jako pokrývač, dělník na stavbě a dalším – tato slovíčka se jaksi ve škole neučí).

Dneska se nám taky podařilo založit bankovní účet, což vůbec není tak automatické jako v Čechách. Vyptávají se vás na výši nájmu, trvalé bydliště v několika předchozích letech, zajímá je váš zaměstnavatel, výše vaší mzdy a řada dalších údajů, o kterých bych v Čechách řekl, že do nich nikomu nic není. Tady je ale zařízení účtu poměrně problematické a tak jsme rádi, že to máme za sebou. Zaměstnavatel (na nějakou rozumnou práci, ke které bychom se rádi časem prokousali) po vás totiž většinou chce dvě administrativní věci: NIN a číslo účtu. Absence jednoho z nich vás často diskvalifikuje.

Drobné pokroky tedy děláme, ale stále se cítíme spíš špatně než dobře. Hanka se často trápí myšlenkou „kdybychom zůstali v Praze, vídali bychom své kamarády, bydleli bychom v daleko lepších podmínkách, pracovali bychom v zaměstnáních na úrovni, brali bychom normální vysokoškolské platy a nic by nám nechybělo“. Má svým způsobem pravdu a oproti lidem, kteří jedou do Anglie v 19 letech máme jednu zásadní nevýhodu: my máme daleko vyšší náklady, protože neseme náklady příležitosti. Já zatím zaječí úmysly ani v nejmenším nemám a věřím, že se nám podaří prokousat se touto první etapou pobytu a najít si slušnější zaměstnání i bydlení. Chce to ale koňskou dávku trpělivosti.

Poznámka pro sebe: Někdy příště chci napsat o slovácích, o „krásách“ Manchesteru a o povaze angličanů.