Červenec, srpen a jedna důležitá věc

Po mnoha měsících „klidu“ se věci opět dávají do pohybu, ale popořádku…

Už jsem psal, že v první půlce července jsme byli na dva a půl týdne v Čechách a že tak báječnou dovolenou už jsme dlouho neměli. Možná za to mohla právě tahle „zpropadená“ dovolená a určitě přispělo i ošklivé, propršené léto, ale srpen byl, aspoň pro mě, celkem protrpěným měsícem. Nevím proč, ale cítil jsem se věčně unavený a celkově se mi v Anglii vůbec nechtělo být. Byla to asi moje první cizinecká krize, která nesouvisela s prací nebo s nějakým konkrétním problémem – jen se mi tady prostě nechtělo být. Teď jsem se ptal Hanky, jak by shrnula svoje pocity ona, a kupodivu se vzácně shodujeme – žádný „šok“ z cizího prostředí, žádné problémy v práci a přesto takový ten pocit „co tady dělám“ silnější než jindy.

A tak jsme se definitivně rozhodli. Prvního listopadu letíme zpátky.

Zní to jednoduše a po úvodním odstavci to možná vypadá, že už se oba nemůžeme dočkat, ale pravda je daleko komplikovanější. Nerozhodli jsme se tak úplně teďka a ani se nedá říct, že bychom si byli správností našeho rozhodnutí tak úplně jistí…

Celkově se dá říct, že idea návratu do Čech nás nenapadla – ona nás v podstatě nikdy neopustila. Když vezmu loňský podzim, tak ono takové bydlení ve share housu, makání na stavbě nebo pracování na recepci žádnou touhu zůstat v cizí zemi nevytváří. Kdybych těsně před Vánocemi nedostal práci v IT, kdo ví, jestli bychom tady ještě vůbec byli… U mě ta práce vyřešila prakticky všechny problémy – život sice nestál za moc, ale když ho denně byly jen 3 hodiny, zatímco v práci, která mě bavila, jsem jich trávil 9, dalo se to dobře přežívat. Pro Hanku to bohužel nikdy takhle nebylo. Práci nemá vůbec špatnou a každý den domů nosí zábavné historky, ale pořád je to jen nezáživné papírování, což nemůže inteligentního člověka naplňovat. Taky jsme každý jinak vázaný na rodinu a na domov, takže zatímco já snáším odloučení celkem bez problémů (a kdyby tenhle blog nečetly jisté osoby, mohl bych dodat, že bydlet tisíce kilometrů od rodičů je někdy k nezaplacení :), Hance její rodina těžce chyběla a chybí.

Postupem času se tak stalo zřejmé, že náš pobyt tady se na roky počítat nebude. Naše definitivní rozhodnutí je vlastně jen určením konkrétního data odletu, ne nějakým zásadním zvratem – aspoň ne pro nás a pro naše blízké kamarády.

Momentálně, pár dní po rozhodnutí, v sobě nemám tak úplně jasno, jak se k celé věci vlastně stavím. Můžu říct, že kdyby bylo čistě na mně, tak bych tady ještě zůstal a v určitém ohledu mi připadá škoda odjet teď, kdy je naše situace stabilní, pomalu ale jistě šetříme na byt a vůbec celkově to tady není špatné. Na druhou nemůžu zapírat, že v mnoha ohledech bude život v Čechách jednodušší a že se na to svým způsobem těším. Do mixu různých pocitů se ještě přidává zajímavé vyjednávání v práci, kdy se možná rýsuje možnost další spolupráce na dálku, ale o tom je zatím předčasné mluvit (kdyby to dopadlo, odjezdu bych vůbec nemusel litovat – žít v Čechách a pracovat pro anglickou firmu by byla taková hodně sympatická kombinace). No asi se dá ve zkratce říct, že to beru tak, jak to je – trošku odjezdu lituju, ale musí to tak být a ono v Čechách koneckonců nebude vůbec špatně.

Tak, to je naše hlavní událost, a zbytek vezmu jen letem světem. Už jsem zmínil počasí, které je letos neuvěřitelně špatné. V červnu a v červenci tady pršelo tolik, že v různých částech země byly stoleté povodně, a srpen byl jen o trochu lepší, takže dalších mnoho víkendů bylo proseděných doma. Bohužel…

Od půlky července jsem si taky začal přivydělávat na šachových trénincích. Po práci se sice moc nechce, ale moji tři svěřenci jsou na ideální výkonnostní úrovni, kdy jim ještě mám co nabídnout a současně jsou dost dobří na to, aby ty debaty byly trochu na úrovni. Což mi připomíná, že během června i července jsem se uvolil k obecnému (neplacenému) tréninku všech hráčů našeho klubu, ale když jsem ze 4 „tréninků“ na dvou byl úplně sám, jaksi mi došla trpělivost. Asi to patří k anglické povaze – při domluvě jsou všichni „keen“, ale když přijde na věc, radši doma koukaj na telku.

Tak, to je pro dnešek všechno. Situace s naším odjezdem možná trochu vysvětluje, proč jsem kdysi minule sliboval, že na podzim budu psát víc – chci si totiž ještě hodně poznatků z Anglie zapsat a musím to stihnout do našeho odjezdu, protože pak už to neudělám – znám se. Takže pokud někdo čekal, teď se dočká.