Ahoj Borku a Haničko! Dovoluji si vás takhle familiérně oslovit z prostého pocitu sounáležitosti. Svá SŠ léta mám již dávno za sebou a rovněž tak půlroční„výlet“do USA. Jenže léta plynula a já stojím opět na rozcestí. A jednou z těch cest je odjet. Odjet do Anglie. Bohužel s věkem čověka opouští i ta mladická bezstarostnost a bezhlavost a tak jsem teď v situaci, kterou jste popsali: mám tu určitou pozici na pracovním trhu, navíc jsem již zvyklá na to „svoje“ = svůj životní styl, své přátele, svůj standard a pohodlí. A naprosto chápu, že „tam“ začnu jako absolutní 0, bez nikoho a bez ničeho, prostě od píky. Takže teď ten důvod, proč ten úvod: DÍKY!!! Netušíte, jak moc mi vaše povídání dodává sílu udělat ten krok! Už jsem toho četla spoustu, ale tahle osobní zpověď mi dala asi nejvíc! A rovněž i motivaci překonat ty přirozené obavy z technických vymožeností, které se mnou neprošly pubertou a tak k nim mám méně blízko než vy mladší :-) Každopádně zkusím následovat váš vzor podělit se. Takže: držím pěsti vám, sobě, i těm dalším „skokanům“ a někdy zase „načtenou“! ps: určitě by bylo zajímavé zmínit i úplně titěrné praktičnosti jako např.kolik stojí potraviny, drogerie, nájem, bus, taxi, kino, kde radši nakupovat oblečení atpod. Neměla by Hanka chuť utvořit takový malý koutek holčičích praktičností? :-) Bi