No já jsem podobně vyrazil minulý rok do Irska. Měl jsem výhodu, že brácha tam pracoval už 5 let, takže jsem měl kde bydlet. Práci v oboru se mi bohužel nepodařilo sehnat a tak jsem nastoupil k bráchovi, který se po 5 letech vypracoval na vedoucího skladu v mezinárodní potravinářské firmě. Měl štěstí v neštěstí. Když nastoupil na první místo, které měl domluvené ještě v Praze, řekl mi následně, že kdyby měl peníze na letenku, okamžitě to balí. Neměl, a musel vydržet. Nejvíc mne štvali interview po telefonu, hrůza. Nakonec jsem to na podzim poté, co jsem si vydělal na vše, co jsem v Irsku utratil, zabalil a hurá domů. Po novém roce jsem nastoupil v Praze do jedné z největších softwarových firem na světě a mimo jiné mi na pohovoru pomohlo i to, že jsem strávil rok v Irsku. Paradoxně jsem měsíc po nástupu odjel na měsíční školení do Dublinu, kde jsem se s firemní kreditkou, kterou bylo možno uplatnit na všechny náklady včetně piva, dárků pro rodinu a pro přátele, cítil mnohem líp. S hrdostí jsem obešel své známé, pozval je na pintu a blahořečil jsem svému návratu. Mimochodem brácha je taky zpátky a velí teď 50 lidem ve skladu njemenované německé hypermarkétové firmy. Všude dobře, doma nejlíp a do Irska už jen na školení. Už nikdy se nechci cítit jako Ukrajinec a to proti Ukrajincům nic nemám.